Mluvte s ním, radí psycholožka.
Tato rada se psycholožce Lucii Kolaříkové osvědčila při tom, když hledala cestu, jak se sama vypořádat se svými strachy a úzkostmi. „Vedla jsem dialogy se strachem a začala jsem dostávat odpovědi, udělala jsem si ze strachu svého kouče,“ říká Lucie.
Ve své praxi se jako jednomu z témat věnujete také strachu a úzkosti. Co vás k tomu vedlo?
Měla jsem s prožíváním strachu vlastní zkušenosti. Ve dvaadvaceti letech jsem začala trpět panickými atakami. Trvalo to přibližně dva roky. Dostala jsem se z toho svépomocí. Strach, úzkostné stavy, obavy a předjímání ale znám už od dětství. Musela jsem se s tím naučit pracovat. Nakonec z toho vznikla řada nástrojů, které jsem chtěla předávat dál. Začala jsem pořádat semináře, vznikl on-line program a nyní ještě jeden větší seminář s názvem Mozek jako Buddha.
V čem spočívala vaše svépomocná léčba?
Panické ataky se mě zmocňovaly v noci. Klepala jsem se a potila, cítila jsem se na smrt. Nechtěla jsem v tom být. Potřebovala jsem se z toho dostat a nějak fungovat. Nevěděla jsem, co s tím. Pak jsem začala se strachem mluvit. Nejdřív jsem ho přemáhala, snažila jsem se usnout a dýchat nebo se jít projít a dělat všechno možné, ale nakonec mi zbylo jen zeptat se strachu, co po mně vlastně chce, o co mu jde, proč mi takhle školí. Vedla jsem dialogy se strachem. A začala jsem dostávat odpovědi, které vycházely ze mě. Dostávala jsem rady, co mám ve svém životě měnit – jak jinak fungovat, jinak se o sebe starat, jinak se chovat vůči druhým, jinak se ukázat a prosazovat – odehrávalo se to v době mých studií, kdy jsem měla ukázat, co umím, a to mi tenkrát nešlo, hodně jsem se styděla a bála. Moje léčba spočívala v tom, že jsem si ze strachu udělala svého kouče.
Nemáme mít tedy ze strachu strach?
Cítit strach je naprosto přirozené. A to, že je nám to nepříjemné, je také naprosto přirozené. Je to hromada nepříjemných pocitů, které nechceme, takže je odháníme. Je to úplně první a instinktivní reakce. Ale druhou reakcí může být podívat se na strach a ptát se, proč mě provází, co mi má ukázat a co mi chce říct. A většinou jsou to velké lekce. Lidé, kteří pociťují velké úzkosti a strach, se potřebují pomalu krok po kroku učit zacházet sami se sebou jiným způsobem. Pomalu rozpouštět vlastního kritika v hlavě a začít pěstovat sebelásku. Začít se víc opečovávat, být v kontaktu sám se sebou, víc hledět na to, co potřebuji. Odmítat strach je na škodu, protože on je tady k tomu, aby nám o sobě samých dával informace.
Je mi jasné, že typů odpovědí, které nám dává strach, bude mnoho. Stejně jako lidí, kteří ho pociťují. Dá se přesto říct, co nám tak nejčastěji strach říká?
Nedělala jsem si k tomu nikdy žádný pořádný průzkum, ale to, co vidím, je, že nejvíc přehnaným strachem trpí lidé s nízkou sebedůvěrou. Lidé, kteří se podceňují, nevěří si a porovnávají se s druhými. Takový strach říká něco ve smyslu: „Narovnej se, udělej to podle sebe, buď sám sebou, žij sebe či otevři se.“ To je podle mě nejčastější. Myslím, že u nás lidé obecně pociťují nízkou sebehodnotu, trpí takovou shrbeností a mají obavy být sami sebou.
Zeptám se na rozdíly mezi muži a ženami. Je pociťování strachu a úzkosti častější u žen?
Myslím si, že ano. Ženy mají větší tendenci nad sebou přemýšlet a pochybovat. Jsou ochotnější vidět svoje slabosti. Muži jsou učeni, že musí být silní a všechno zvládat. Je pro ně pak těžké podívat se do svých slabých stránek, protože si často myslí, že když jsou slabí, tak selhali. Strach je pro ně projevem slabosti, a proto mají tendenci ho potlačovat. Muži strach spíš překrývají hněvem nebo odpojením se od skutečných pocitů. Rozčílí se a udělají z druhého blba nebo se jdou odreagovat, než aby si upřímně přiznali, že cítí obavy.
Je pociťování strachu a vyšší úzkostnost civilizační problém?
Je. Souvisí to i s tím, že dnešní doba je šíleně zrychlená a my nestíháme zregenerovat. Strach totiž bývá důsledkem dlouhodobého stresu. Potřebujeme přestávky v myšlení, činnostech a aktivitách. Mozek a tělo potřebují čas na regeneraci a zpracování dojmů a výzev. Jeden termín za druhým nám nedělá dobře, jsme neustále v poklusu. A spánek k regeneraci nestačí. Potřebujeme ji i v bdělém stavu. Odpočinek je zdravé lenošení. Je to čas, kdy se všechno v nás nově utříbí a vše zapadne tam, kam má. A co je zbytečné a škodí, může odejít. Zvyšování strachu a úzkosti je tak rozhodně civilizační záležitost a my potřebujeme zpomalovat a neřešit jen úkoly, které se na nás zvenku valí, ale také být ve spojení s tím, co se odehrává v našem nitru, být ve spojení sami se sebou.
Dalším tématem, kterému se věnujete, je sebeláska. Proč mají lidé problém s tím mít se rádi, přistupovat k sobě s respektem, ocenit se?
Problém v nedostatečné sebelásce vychází z výchovy, ale také z historických souvislostí. Poměrně častá výchova u nás byla: „Moc se nevytahuj a moc si o sobě nemysli, nejsi nic extra.“ Minulý režim potíral dobré charakterové vlastnosti, vzbuzoval v lidech závist a ubíral motivaci rozvíjet vlastní kvality. Celý národ zhasl, vnitřní světlo zmizelo. A ještě hlouběji sedí historie okupování naší země, tři sta let nejsme samostatným národem, musíme vzít v potaz, že to sebevědomí lidí silně ovlivňuje. Právě zde podle mě spočívají kořeny nedostatečné sebelásky a notorické sebepodceňování v našich zeměpisných šířkách. V sebelásce jde o to, cítit se ve své kůži dobře, projevit bez obav své kvality, nebát se být sám sebou a říkat svůj názor. Pořád jde o to zůstávat v kontaktu s ostatními lidmi a mít s nimi dobré vztahy. Ale zároveň mít dobrý vztah sám k sobě.
Jak ještě přesněji určit hranice mezi sebeláskou a sobectvím?
Jedno přechází do druhého. Je těžké určit přesnou dělicí čáru. V principu ale sobectví znamená, že zaujmeme vnitřní postoj: „Já jsem v pořádku – ty nejsi v pořádku.“ To znamená: Mé potřeby jsou nad tvými, mé názory jsou nad tvými. Můžu tě opravovat a kritizovat a ty máš povinnost starat se o mé potřeby. U sebelásky je v základu respektující postoj: „Já jsem v pořádku – ty jsi v pořádku.“ Dbám na sebe, nastavuji si hranice, snažím se říkat ano tam, kde cítím ano, a snažím se říkat ne tam, kde cítím ne. A respektuji, když toto dělá i ten druhý. V sebelásce můžu respektovat to, že druhý mi řekne ne, protože i on si potřebuje vymezit svůj prostor a pečovat o své potřeby. A respektuji i to, že druhý dělá něco jinak a reaguje jinak. Ne že by mě to třeba nemrzelo, ne vždy je to příjemné, ale oba na to máme právo. Vládne zde přátelskost a rovnocennost.
Dá se sebelásce naučit?
Ano a jejím nejlepším učitelem je život. Dostáváme se i do konfliktních a nepříjemných situací a ty nás vedou k rozvoji sebereflexe. Můžeme se dívat, jestli se někde nepotlačujeme a neupozaďujeme nebo naopak necpeme dopředu a nekašleme na ty, které máme rádi. Sebeláska je o balancování mezi péčí o sebe a druhé a svět. Snaha být k sobě dobrý a být i dobrým člověkem pro druhé. Takže je to neustálé učení a situací k tomu máme denně spoustu.
Je cesta sebelásky také cestou k tomu, jak nemít strach?
Rozhodně. Často máme strachy a obavy, protože si myslíme, že jsme měli něco udělat jinak. Děláme si starosti, jestli jsme dost dobří nebo inteligentní. To je ale úzkostný přístup. Chybí uvolněnost ve smyslu brát se takoví, jací jsme. Sebeláska do toho přináší větší uvolněnost. Ideál je brát se tak, jak jsme. Ale i tam je důležitá sebereflexe a nepřehoupnout to do toho, že všechno je jedno. Pořád je to o vyvažování a rovnováze. Na jedné straně je strach a úzkost a na druhé totální laxnost a nechuť se rozvíjet – a někde uprostřed je zdravá sebeláska.
LUCIE KOLAŘÍKOVÁ Vystudovala jednooborovou psychologii na univerzitě v Regensburgu. Na studium navázala výcviky a kurzy v transakční analýze a životním koučinkem. Zajímá ji spiritualita, buddhismus a jóga. Od roku 2011 vede semináře pro veřejnost a vytváří on-line programy k tématům strachu, sebelásky a léčení vnitřního dítěte. Její kniha Učebnice sebelásky se stala pětinásobným bestesellerem. www.luciekolarikova.cz