U druhých poznáme, když sklouznou do role oběti. Sami se sebou ale hrajeme na schovávanou.
Je neděle odpoledne a Jana si povzdychne: „Ach jo… zítra zase pondělí… to je otrava…“ Je znechucená a cítí vztek, protože toho má v práci moc a šéfa nezajímá, že je přepracovaná. Kolegové dělají polovinu toho, co Jana, ale mají stejné odměny. Taková nespravedlnost! Janinu náladu pošle k úplnému bodu mrazu představa úterní prezentace. Jako by nadřízený nevěděl, že ji veřejné vystupování stresuje – pořád ji tlačí někam na porady. Jde si dát do kuchyně něco dobrého na nervy a všimne si nepořádku po manželovi. Pomyslí si: „Můžu mu to říkat stokrát, a stejně to nikdy po sobě neuklidí. Zase to zůstává na mně.“ Jana zvedne telefon a volá kamarádce Petře: „Ahoj, Petro, to jsem ráda, že jsi mi to zvedla… Já se ti cítím úplně nanic… Ta práce je strašná, doma jsem všem ukradená, takhle jsem si opravdu svůj život nepředstavovala.“ Po třiceti minutách víceméně monologu se Jana cítí trošku lépe. Ještě že má aspoň tu Petru. I když ta už na ni kvůli novému příteli také nemá tolik času…
V řadě z nás žije i oběť. Je to část naší osobnosti, která si ráda stěžuje, nechce přijmout za svůj život zodpovědnost, vnější svět a jiné lidi viní za svoji nespokojenost a neúspěch. S obětí jsou spojené pocity zoufalství, odporu, nechuti, bezmoci, vzteku, závisti. A ty často v roli oběti přenášíme do vztahů s druhými a otravujeme je jimi. Možná znáte někoho, kdo si v pozici oběti libuje – kolikrát po rozhovoru s takovým člověkem odcházíme s polovinou energie.
Navíc přístup oběti blokuje vystupování ze zóny komfortu, zkoušení a učení se novým věcem, přijímání výzev. A tak nám ta naše oběť šlape po štěstí.
Oběť u druhých je pro nás obvykle dobře viditelná. Naši vlastní oběť si už ale uvědomujeme hůře. Je to podobné zápachu z úst – všimnete si ho u druhého, ale svůj dech necítíme. Registrujeme negaci druhých lidí, ale svoji často nevnímáme.
Abychom mohli z oběti vystoupit, potřebujeme ji nejdříve zahlédnout. Proto se v tomto článku zaměříme na to, kde všemožně se může naše oběť skrývat a jak ji rozpoznat. Prozkoumáme společně čtyři cesty: v monologu, dialogu, pasivní agresi a v prožitku závisti.
Jak o sobě a světě mluvíme
Naši oběť můžeme odhalit tím, že budeme pozorně naslouchat vlastním výrokům, které zrcadlí náš vnitřní prožitek. Podívejte se na pár příkladů, možná se v některém poznáte.
Ráno po probuzení: Ach jo… zase jsem zaspala. Proč musím vstávat tak brzo? Já prostě nikdy na první zvonění budíku nevstanu.
Pohled do zrcadla při oblékání: Jsem vyžraná jak prase, vypadám jako klobása, takhle nemůžu mezi lidi. Nemám nic na sebe. Hubnout nemá smysl, stejně zase přiberu.
Při cestě do práce: Ty řidiči, to jsou ale hovada. Proč nejezdí normálně slušně? A ta zácpa… všichni musí jet do práce autem. Přijedu pozdě, šéf mě zase seřve.
Po otevření počítače: To je e‑mailů. Z toho by se jeden zbláznil. Nikoho nezajímá, že dělám práci za tři lidi. A zítra mám školení na zvládání stresu – to jsem zvědavá, jak mi to pomůže. Nějaký chytrák bude sdílet životní moudra.
A pokračujeme průběhem dne: To je zase šlichta. To se nedá jíst.
On mi to zase neposlal! To mám vše ostatním milionkrát připomínat?
V lednici nic není. Pokud nenakoupím já, tak umřeme hlady.
Jsem tak unavená, že už ani nic nepřečtu. Stejně to jsou v té rozvojové knížce jenom poučky, které se nedají v praxi použít.
Krátce a jednoduše – začněte sledovat, jak často si v průběhu dne stěžujete a nechcete přijmout svůj díl odpovědnosti a řešit problém, který vás trápí.
Doporučuju vám k tomu skvělou knihu Willa Bowena Svět bez stížností. Stěžuje si totiž oběť v nás. S knihou je spojená 21denní výzva – pokaždé, když nahlas vyslovíte stížnost, přendáte si náramek (jakýkoliv nebo ten, který je součástí knihy) z jedné ruky na druhou. Je to úžasná technika sloužící ke zvědomování si toho, co vypouštíme z úst.
Knihu nejdříve četl manžel a já jsem se jenom smála, jak často svůj náramek přendává z ruky na ruku – při telefonování s kolegy, při rozhovoru s rodiči, při jízdě v autě, péči o syna a v mnoha dalších situacích. Smála jsem se, dokud jsem si nevzala náramek na ruku sama. Až potom jsem pochopila, kolik mých stížností bylo nevědomých. Oběť se zkrátka umí dobře schovávat.
Zdroj: Psychologie.cz