Byl to naprosto všední lednový pátek.
Bylo kolem půl jedenácté dopoledne, já na home office, můj prst klidně přejížděl po touchpadu MacBooku, když najednou na mě hlasitě cinklo oznámení na obrazovce. Byl to mezinárodní vedoucí personálního oddělení mé tehdejší práce (časopisu VICE), který právě všem poslal pozvánku na „důležitou informační schůzku“ odpoledne. Tenhle typ zcela neškodné a současně děsivé zprávy měl zcela stejný efekt, jako kdyby mi přítelkyně napsala v neděli večer „musíme si promluvit“.
V práci, stejně jako v lásce (a v životě obecně), platí, že čím je člověk starší, tím víc dokáže předvídat, co se asi bude dít. Říkejme tomu třeba zkušenosti – nebo profesionální postižení, jedno nevylučuje druhé. Okamžitě jsem si tehdy uvědomil dvě věci:
- Zaprvé, špatné zprávy nám v práci vždycky oznamovali v pátek, protože tak je mohli „zaměstnanci lépe strávit přes víkend“ – a oznamovatelé nemuseli hned druhý den poslouchat stěžování ze všech stran.
- Zadruhé, celková situace našeho časopisu, stejně jako všech ostatních světových médií, byla „komplikovaná“.
Zkrátka a dobře, „informační schůzka“ se určitě nebude týkat oznámení příchodu bohatého investora a souvisejícího zvyšování platů. Ačkoliv byla naše situace očividná, mnoho lidí stále odmítalo pohlédnout pravdě do očí a žilo v přesvědčení, že oni přece nikdy padáka dostat nemůžou. Stále si dělali v práci plány na deset let dopředu, ačkoliv kolem nich krachovala jedna mediální společnost za druhou. Doufali v novou kancelář s neonovým nápisem VICE nad vchodem, ačkoliv škrty v rozpočtu byly stále drastičtější. Přicházeli s návrhy na 52minutové dokumenty o historii sýra, ačkoliv vedení všem neustále vtloukalo do hlavy, že musíme hlavně „oslovit mladé na TikToku prostřednictvím krátkých a atraktivních videí“. Byla to z jejich strany určitá forma rebelie, ale také popírání reality, to je bez debat. Přátelský kolektiv v redakci časopisu VICE se rychle změnil v atmosféru reality show Kdo přežije, kde vládne paranoia a hon na nejslabší články.
„Odvedli jste skvělou práci“
Kolem půl páté odpoledne jsem se jako všichni ostatní připojil na Zoom. Ještě jsem odešel od počítače, abych si nalil sklenici vody, a už jsem v pozadí slyšel fráze typu „odcházíme z francouzského trhu“, následně „je to velmi těžké rozhodnutí, nemyslete si“, a pak, aby to vyznělo pozitivně: „Všichni jsme odvedli vynikající práci“. Ano, seděl jsem doma na gauči, na home office, byl pátek. A nějaký člověk 6000 kilometrů daleko právě udělal tlustou čáru za mou desetiletou praxí v žurnalistice a pozicí šéfredaktora. Pro některé kolegy to byl takový šok, jako kdyby jim právě oznámili, že trpí rakovinou varlat. Zato můj první instinkt byl navrhnout bráchovi, že si zahrajeme FIFu. Ne proto, že jsem se nacházel ve stádiu posttraumatického šoku, ale spíš proto, že jsem nebyl tak úplně překvapený. Spíš se mi ulevilo. Vybavuji si, že jsem možná řekl něco jako „no konečně“, protože jsem někde v hloubi duše čekal, až za mě někdo udělá to, na co jsem byl sám moc pohodlný.
Když vás vyhodí z práce, je rozdíl v tom, jak to přijmete vy a jak to přijmou lidé kolem vás. První reakce člověka se většinou dost podobá tomu, jako když zjistíte, že vás partner(ka) podvádí. Když se propouští z ekonomických důvodů, lidé mají často pocit, že jde hlavně o ně, že to souvisí s kvalitou odváděné práce, angažovaností a podobně. Zkrátka že je to celé o nich. Chtějí porozumět tomu, co udělali špatně, aby na tom mohli pracovat. Přitom ve většině případů neexistuje žádné racionální vysvětlení. Je velmi egocentrické se domnívat, že má jeden člověk na nízké úrovni hierarchie jakýkoli vliv na rozhodování nadnárodní společnosti. Takže klid. Jako ve vztahu, tak i v práci bývají důvody ke konci velmi jednoduché. Pár (extrémně přeplacených) lidí udělalo před několika lety pár vážně idiotských rozhodnutí, ti, co přišli po nich, se to snažili zamést pod koberec, ale nakonec padla kosa na kámen, podařilo se vyjednat odstupné a tím to končí.
Co se týče lidí kolem vás, tak ti se na vás budou dívat jako na zlatého retrívra, kterého právě vezou k veterináři utratit. Někdo k tomu přistoupí pragmaticky a bude se vás ptát, jestli nebudete mít problém se splácením hypotéky. Ale pak každý nevyhnutelně položí otázku, která ho nejvíc zajímá a na kterou bych se ptal na jejich místě taky: „Co teď budeš dělat?“
Abych pokračoval v lékařských metaforách (vím, nikdo mě k tomu nenutí), dostat vyhazov po deseti letech poctivé a loajální služby je tak trochu jako podstoupit vyšetření prostaty. Člověka to zaskočí, není to moc příjemné, ale než byste řekli švec, je po všem. Krom toho, vlastně stejně o nic nejde. Chytřejší nás to neudělá. A co je nejdůležitější, jsou horší věci na světě. Ano, uvědomoval jsem si, že jsem právě nadobro ztratil zajímavou práci, o které mnoho lidí sní, v oboru, kde se prakticky nenabírá, ale jediné, co jsem cítil, byla velká úleva.
Konec průměrnosti
Poprvé za mnoho let jsem čelil neznámému. Cítil jsem jakousi nebezpečnou svobodu, euforii, která člověka pohltí těsně před skokem z mostu (ti, co zkusili bungee jumping, vědí, o čem mluvím). Byl to pocit, který se dostaví v situacích, nad kterými není možné mít žádnou kontrolu, kdy jediná možnost je udělat krok dopředu, začít hledat jiné řešení a akceptovat situaci. Když totiž trávíte tolik času ve firmě s třemi tisíci zaměstnanci, nevyhnutelně a pokojně vás pohltí pracovní stereotyp, ve kterém i stravenky, nové hrníčky do kuchyňky nebo 2,5% každoroční zvýšení platu fungují jako dávky morfia.
Ačkoliv na svůj pobyt v časopisu VICE nikdy nezapomenu, protože jsem během něj potkal mnoho úžasných lidí, kterým dnes mohu říkat přátelé, v posledních měsících jsem se řítil plnou rychlostí do světa nekonečné nudy, a tedy do světa neúspěchu. Ne že bych dělal svou práci špatně, ale všichni jsme ve finále předurčeni k větší či menší průměrnosti. Je to tzv. Peterův princip. Podle něj každý zaměstnanec dosáhne v určitý moment své kariéry úrovně nekompetentnosti, a fungující firma je tedy složena z nekompetentních pracovníků. Jinými slovy: Když budete dělat každý den to samé, budete nakonec k ničemu. Je to trochu jako kariéra fotbalisty. Každým dnem, kdy děláme pořád to samé (budíček, cesta do práce, slalom přes open space, zapnutí počítače, přečtení e-mailů, otevření internetových záložek každý den ve stejném pořadí), se čím dál rychleji měníme v roboty, jejichž těla pod umělými zářivkami stárnou dvakrát rychleji. Proto jsem předtím měnil zaměstnání každé dva roky.
Takže na otázku „A co budeš dělat teď?“ se vždycky najde nějaká odpověď. Nejdřív nic a pak se něco najde. Ten vyhazov mě přivedl zpátky do současnosti. Když jsem práci měl, vždycky jsem přemýšlel v dlouhodobém horizontu: o dovolené příští rok, o pozici, která se uvolní v roce 2025, dokonce o důchodu, ačkoliv mi bylo 33 let. Ale jakmile mě vyhodili, neměl jsem jinou možnost než se sám sebe začít ptát: „Co teda budu dělat zítra? Chci zůstat v oboru? V čem jsem vlastně dobrý?“ Všechny tyhle otázky už mi během těch let prolétly hlavou, ale vždycky jsem je rychle zapudil, protože jsem se nechtěl připravit o vánoční bonusy nebo změnit obor a začínat někde zase od nuly. Řídila mě setrvačnost způsobená strachem z neúspěchu, ze změny a rizika. To je někdy mnohem horší než to s prací přehánět. Výpověď přišla jako vysvobození, bylo to jako rychle strhnout náplast.
Navíc mě těší, že celé moje propuštění proběhlo velmi rychle, protože si musíme uvědomit, že v některých případech se ten proces hrozně vleče. Vím, že někteří z kolegů se snažili diskutovat, vyjednávat, hledat řešení. To mi přišlo hrozně masochistické, a ještě k tomu naprosto zbytečné. Bylo po všem, už jsem se přes to přenesl a chtěl jsem myslet na jiné věci. Uvědomuji si, že moje buržoazní postavení (ve smyslu privilegovaného zástupce vyšší střední třídy, protože jinak nevím, co všechno se dnes označuje jako buržoazní) mi umožnilo nijak se netrápit – ačkoliv jsem zrovna podepsal hypotéku na dvacet let, odešel mi bojler, umřela mi kočka a ještě jsem splácel dluh mámě. Nebudu předstírat, že jsem pár večerů nestrávil přemítáním o existenciálních otázkách, utápěním se ve stresu a pochybnostech, protože jsem se rozhodl vydat na novou kariérní dráhu, do nového světa, kde bude nutné se prosadit úplně od začátku. Ale nebylo by náhodou daleko horší zůstat a v třiatřiceti letech přemýšlet, jestli chci vážně dalších patnáct let strávit opravováním dvojitých mezer a neustálým odmítáním článků na téma ayahuasca.
Zdroj: welcometothejungle.com
Autor: Paul Douard, Kreativní ředitel společnosti Mogul, TBWA Group, bývalý zástupce šéfredaktora časopisu VICE