Šedesátník Alexander Jakerle pracuje v Comdata jako telefonní operátor. A některé ze svých mladších kolegů strčí svými výsledky i energií do kapsy. „Zas tak těžké to není. Člověk musí hlavně chtít a být živý. To ale nezáleží na věku, někteří lidé mi připadají mrtví i ve třiceti.” Co radí svým vrstevníkům, kteří po padesátce hledají práci?
Podle čeho vlastně personalisté a manažeři vybírají toho nejlepšího? Co rozhodne, že nabídku předloží raději vám než člověku, který měl pohovor o hodinu dříve? Prozradíme vám to.
„A co vlastně chci v té nové práci dělat?“ To je důležitá otázka, na kterou však nebývá snadné najít odpověď. Mnohem jednodušší je vysypat z rukávu výčet toho, co nechceme… Jenže hledat práci podle toho, co nechci, je krátkozraké. Lidé se často zaměří třeba jen na jeden klíčový problém – mzdu, osobu šéfa nebo dojíždění a zbytek neřeší.
Dostali jste pozvání na pohovor a přemýšlíte, co vás čeká. Známí vás zahrnuli historkami o tom, na jaké ošemetné otázky se jich personalisté ptali. Každý personalista i pohovor je jedinečný. Následující otázky vás však neminou, protože se týkají konkrétních pracovních zkušeností. Připravte se na ně.
Personalistovi přijde životopis, který se mu líbí. Má dojem, že by mohlo jít o vhodného kandidáta, proto se mu rozhodne zavolat. Hezky se představí a čeká reakci. A nic. Dotyčný neví, kdo mu volá ani o jakou se jedná firmu. Telefonát ho vlastně překvapí. A to je zásadní chyba. Tímto faux-pas si výrazně snižujete šanci na přijetí, nebo dokonce i na pozvání k osobnímu setkání. Jak se tomu můžete vyhnout?